V pátek 2.9. jsme se na všem dohodli. Seznam věcí s sebou byl jasný – sraz v 7:45 u školy. Blok, pastelky, fixy, propisku, dobrou náladu a věc nebo obrázek, který nás charakterizuje. Jako doprovod společně s námi a s naší třídní paní učitelkou Pernickou jel i pan učitel Žemlička.
Víkend uběhl jako voda. Naše cesta začala asi o hodinu později – a to docela humorně. Popravdě, v tu chvíli to moc vtipné nebylo, jelikož dispečink na nás zapomněl. Měli jsme namířeno do Liščího mlýna, kousek od Trojanovic. Na místo jsme nakonec dorazili a za chvíli se ubytovali v chatkách.
Začali jsme hrou na vyměňování identit (do které jsme se docela zamotali) a poté následovala hra na molekuly, přičemž většina vypadla už při třetím kole. Ve 12 hodin jsme měli oběd a pak přišel na řadu všemi tak milovaný odpolední klid, při kterém jsme se navzájem navštěvovali v chatkách, nebo se jen tak ‚flákali‘ po areálu Liščího mlýna.
Máme-li říct pravdu, počasí bylo příšerné. Ano, sice na chvíli sluníčko vysvitlo, a my si mohli zahrát nějakou tu hru s mičudou venku, jenže mimo to zkrátka celou dobu pršelo. A to není zrovna příjemné počasí na adaptační kurz. I přes nepřízeň vyšších sil jsme si však celý ,,adapťák“ velice užili. Protože jsme všichni zjistili, že když se sejde dobrá parta, na počasí prostě nezáleží. To potom skvělou atmosféru nemůže zkazit ani pár kapek deště… nač troškařit, parádní atmosféru nedokáže zničit ani průtrž mračen – či co to bylo – a celkově vtipkující počasí.
Je třeba přiznat, že za ty dva dny jsme stihli spoustu věcí. Kromě her a jiných aktivit, jsme se také dokázali tak nějak lépe poznat.
Velice krásným zážitkem pro mě bylo psaní vzkazů pro nás samotné, které by se se vší pravděpodobností měly číst na stužkovacím večírku. Ta lahev, do níž se všechny ty popsané papírky vhodily a na jejíž zátku dopadl symbolicky vosk ze svíce každého z nás, by se měla otevřít až za ty čtyři roky.
To, co se dělo potom, už podstatné není. No dobře, možná, že je, protože jsme si večer povídali v kroužku. Dle jakéhosi ,,návodu“ pana Žemličky jsme si určili priority, čeho chceme ve svém kolektivu dosáhnout. Hned první věc byla, že vůbec chceme být dobrý kolektiv. A já si myslím, že se nám toto přání pomaličku plní.
Celý adaptační kurz se odvažujeme hodnotit jako velice vydařenou akci. Velké díky patří především učitelům, jde totiž o to, že právě kvůli nim a kvůli aktivitám, jež pro nás připravili, jsme teď tam, kde jsme. Já vím, Jsme sice na začátku, avšak jako kolektiv, jako přátelé, máme skvělé základy do budoucna. A na ničem jiném momentálně nezáleží.
Petra Bořutová a Klára Škařupová 1.B