Od jednoho moudrého muže jsem kdysi dostal moudré poučení: „Do Osvětimi se musí jezdit zásadně na jaře, když všechno kvete, jen tak je prohlídka tohoto hrůzyplného místa alespoň trochu snesitelná.“ Počátkem loňské zimy jsem tedy hledal vhodný termín… 19. duben 2017 se zdál ideální. Tuto vpravdě jarní exkurzi tříd 1.G a 2.G však už od brzkého rána doprovázelo permanentní sněžení. Na otevřených pláních největší továrny na smrt se navíc sněhové přívaly mísily s poryvy větru, ještě že se teploměr zasekl kolem nuly. „V zimě zde teploty dosahují zpravidla konstantních dvaceti stupňů pod bodem mrazu,“ sdělovala nám zádumčivým hlasem průvodkyně. Částečně promoklí, zmrzlí a zabahnění… takto jsme na vlastní kůži pocítili zlomek reality, kterou před více než pětasedmdesáti lety zakoušel milión „podlidí“. Ještě že mnohasetleté krásy historického Krakova v druhé polovině dne pozitivně vyvážily zmíněných šest let vskutku nelidského barbarství. Z reakcí studentů bylo patrné, že přínosná exkurze nemusí být vždy „sluníčková“.

Tomáš Sedoník, vyučující dějepisu