Rok se s rokem sešel a i 4.A se poroučí. Když si vzpomeneme na naše první dny na novojičínském gymplu, je to jako včera. Tehdy pan učitel Sedoník začal strašit maturitou, a my si říkali, kolik máme ještě času. Proto Vám tady předkládám zevrubný rozpis toho, jak jsme to přežili. Hned v prváku jsme zažili krásné chvíle pod vedením naší třídní – paní učitelky Pánkové. Neopakovatelný adaptační kurz ve stylu Amazing race nás dostal na pokraje sil a stmelil nás dohromady. V průběhu roku jsme navštívili lyžařský kurz nebo jeskyně v Hranicích a v rámci školního výletu i koupaliště v Příboře. Byla zima a do vody vlezli jen ti největší otužilci. Pak se s námi paní Pánková rozloučila a my se vydali vstříc dobrodružstvím, která skýtal druhý ročník.

Na starost nás dostala paní učitelka Juchelková, které jsme způsobili spoustu starostí, především naší proslulou leností. Hned ze startu jsme vyjeli na cykloturistický kurz, který jsme zakončili ve valné většině neblaze a nejen v alejích bylo ,,nablito”. Když jsme byli zase schopni chodit bez doprovodu kbelíků (špatná strava), pustili jsme se naplno do studia, jak už to u naší třídy bylo tradicí. Školní výlet na Bečvě spolu s našimi parťáky ze 4.B byl skvělou tečkou za splněnou docházkou. Třetí ročník byl zahájen přírodovědným kurzem v doprovodu pánů učitelů Kočího a Kramoliše. Naší třídě na míru vybrané exkurze, například do pivovaru, likérky, ZOO a mnoha dalších míst, byly naprosto nejlepším způsobem, jak strávit čas lépe než ve škole. Po odbytí si těch pár měsíců v lavicích jsme plní nadšení vyrazili do Prahy, o čemž už jste se mohli dočíst v jednom z článků.

Jelikož jsme si pořád neuvědomovali, že se maturita blíží závratným tempem, v drtivé většině nikdo nic do školy neudělal ani po nástupu do onoho posledního ročníku. Nelze zapomenout na vydeptané pohledy spolužáků, kterým došlo, že už začíná být pozdě, to vše stihnout. Přišel stužkovací večírek, kde se na začátku pokazilo vše, co se dalo. Nakonec jsme však ukázali svou pařmenskou náturu a zapíchli jsme to až v brzkých ranních hodinách. Poté přišlo nadšení nad blížícím se maturitním plesem, a jelikož jsme si nechtěli trhnout stejnou ostudu jako na stužkováku, poctivě jsme trénovali. Od začátku jsme však věděli, že ať už my holky nacvičíme cokoli, na kluky v jejich minikraťáscích nikdy mít nebudeme. Po správném vyplavení toho nealka, co jsme pili celou noc, jsme se vrhli na vymýšlení kostýmů na poslední zvonění. Nakonec to stejně dopadlo jako akce řešená den předem, jak už to tak bývá. V tuto chvíli nám začalo docházet, že se blíží ten opravdový konec. Konec nás jako jedné třídy.

Jsou to detaily, které vám dřív nedocházejí, ale s postupem času se na ně zaměřujete čím dál více – Marťas Bartoň a jeho šišlání, Leo Kasperčík a jeho neustálé provokování nejen učitelů a spousta dalšího. Prostě řekněte sami, kdo je proboha schopný donést mrtvou rybu na poslední zvonění, jen proto, aby vypadal jako správný rybář? A pak najednou přišlo to nejhorší. Ne, teď nemluvím o maturitě, ale o svatém týdnu. To, jak víte, že nic nevíte a odpočítáváte jenom hodiny do zkoušky samotné. A mezitím koukáte do zdi a hledáte si vysoké školy, které uznávají zářijový termín maturit. Ale když jsme si to nakráčeli do školy, plné ruce občerstvení a s úsměvem, že nejde o život (hvězdy září v září), začala nervozita opadat. Učitelům patří obrovský dík za to, že byli vstřícní a chápali naše třesoucí se ruce a zadrhávající se řeč.

Jeden by čekal, že když člověk vyleze s tím, že to udělal, půjde s radostí pro Relax do Kaufu, aby to pořádně zapil (a navíc jedna porce ovoce a zeleniny, no neberte to), avšak najednou jsme v tom už nebyli spolu. Jedna éra končí a my se rozprchneme do světa. Ale naštěstí ještě pořád spolu chodíme na fruka a neperlivou Rajecku, tudíž nezbývá než doufat, že se budeme setkávat i dál, třeba i u návštěvy GNJ.

Tak zas někdy …

za 4.A Klára Baďurová