Již dlouhou dobu se chystali žáci 2. G., 5. G. a 3. B
zastavit v dějinách a připomenout si jednu z nejtragičtějších kapitol
II. světové války – holokaust. Hledáme-li zlo v dějinách lidstva,
pak se určitě jmenuje Osvětim.

Ne, nestačí se jen dívat ve škole na dokumentární snímky, fotografie,
zjistili jsme, že teprve průchodem branou s nápisem Arbeit macht frei,
při zhlédnutí autentických prostor, ve kterých se nacházejí tisíce věcí
po více než miliónu lidí, kteří zde nedobrovolně zemřeli,
všechny jejich vlasy, hračky, boty, kufry, nádobí, oblečení získávají
otisk každého člověka, kterému patřily. Procházíme, stejně jako další lidé z celého světa,
velmi tiše expozice a posloucháme výklad průvodkyně. Sluchátka jdou velmi dobře nastavit,
takže nám neujde ani jedno slovo.
Ptáme se jí: „Máte nějaký silný důvod každý den zde provázet?“
Odpoví: „Zahynul tady pradědeček.
Ale od obsahu se musím částečně odstřihnout, jinak bych to nezvládla.“
V závěru procházíme kolem spalovacích pecí, máme sevřená hrdla,
všudypřítomná šeď popela na stěnách přesně pojmenovává to, co víme:
„Osvětim je jeden velký masový hrob.“

Poté jsme přešli do velkého koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau.
Výjimečně jsme mohli vylézt po schodech na strážní věž a uvidět celý komplex budov
a nástupiště na hlášení v té rozsáhlé podobě, kterou byli nuceni vězni
téměř holýma rukama postavit.

Krakow byl jakýmsi návratem do lepších dnešních dnů,
přivítal nás přívětivě, ukázal pamětihodnosti (i když jsou některé právě restaurovány),
nakrmil nás. Krakovští holubi nám v půl páté na náměstí zavrkali a mávli křídly.

A pak vzhůru domov.
Tato exkurze bude v nás ještě dlouho a máme čas o ní přemýšlet.

Dagmar Pernická, Radmila Jiříková a Tomáš Jiřík