Máme radost, že vyšel dlouho očekávaný sborník studentských prací Co máme na jazyku, který přináší ke čtení to nejlepší z Olympiády z českého jazyka za rok 2021 z Moravskoslezského kraje. Pro naše gymnázium přinesl text Filipa Mikošky pod názvem Stařenka. Filipovi gratulujeme k otištění příběhu, který nabízíme pro všechny čtenáře. Za komisi českého jazyka a literatury Dagmar Pernická   Stařenka „Nechcete s tou taškou pomoct?“ zeptal jsem se nesměle bělovlasé ženy stojící vedle mě. Její vrásčitý obličej se celý rozzářil. „To bych byla moc ráda, drahoušku.“ Ta taška byla těžká, jako by tam stařenka nosila cihly. „Tak, tady bydlím,“ usmála se. Byl jsem rád, když jsem jí mohl tašku předat a zbavit se té zátěže. Vrásčitá žena však vypadala, že nést skoro dvacetikilové břemeno jí nečiní nejmenší obtíže. „Vy teda máte sílu!“ utrousil jsem. „To víš, chlapče. Když si zvykneš nosit těžké věci, taková nákupní taška ti nebude dělat problém. Nechtěl bys jít ke mně na šálek čaje?“ navrhla, „už jsem dlouhou dobu neměla žádnou společnost.“ „Rád bych, ale ještě mám něco na práci,“ odmítl jsem zdvořile, avšak stařenka byla neoblomná. Měl jsem za to, že jí pomůžu do schodů, ale ona zamířila směrem dolů. Bydlela v jednom z těch bytů v suterénu, kde se usazují plísně a páchne to tam zatuchlinou. Když odemkla kovovou mříž a poté i mohutné dveře, má očekávání se naplnila. Avšak ten pach byl ještě odpudivější, než jsem si představoval. Natahovalo mě na zvracení, ale před tou milou ženou jsem na sobě nedal nic znát. Vypiju si čaj a hned půjdu pryč, pomyslel jsem si. Zaujalo mě, že stařenka za sebou zamyká dveře. Asi má o sebe strach, vždyť tady žije sama, napadlo mě. Přesto mě zarazilo, když klíč ukryla pod skříňku na boty. Rychle jsem se otočil a dělal jakoby nic. Trvalo jí vcelku dlouho, než slavnostně přinesla na mosazném podnosu dva šálky čaje. „Jen se napij, chlapče,“ pobízela mě. Tentokrát se zdál její úsměv spíš křečovitý. Už jsem chtěl usrknout, když tu jsem si všiml něčeho opravdu zvláštního. „Bydlíte sama?“ zeptal jsem se. „Ano, ano… Můj manžel mi zemřel před několika lety,“ řekla s viditelnou netrpělivostí v jejím hlase. Přičichl jsem k tekutině. Hořkomandlový odér. Kyanovodík. Neváhal jsem ani vteřinu. Šálek s čajem jsem odhodil na zem, sebral jsem klíč zpod botníku, bleskurychle jsem odemkl mohutné dveře a utíkal jsem, co mi nohy stačily. Když už jsem byl v dostatečné vzdálenosti od toho děsuplného podzemního bytu, oddechl jsem si. Nevím, kdo se stal její minulou obětí, ale na ty značkové boty, roztrhané rifle a bílé tričko s červenou skvrnou visící nad krbem už jen tak nezapomenu. Filip Mikoška