Ráno 2. 9. tohoto roku jsme pocítili silnou touhu poznat své nové spolužáky a třídní učitelku, paní Kokavcovou, a proto jsme se shromáždili před altánkem ve Smetanových sadech. Tam jsme se dozvěděli, že v tuto chvíli vlastně nejsme jen čerstvá první bé, ale také silný tým, připravený zachránit lidstvo před smrtí otravou jedovatým plynem v ovzduší. Vypili jsme protilék, kterého vyšlo přesně pro náš tým a „tempem tak, ať každý stačí, vydali jsme se k Fibicháči“, kde jsme se setkali s naší třídní učitelkou a také jsme se navzájem představili. Trasa poté pokračovala přes Skalky až na Svinec. Po cestě se ale vyskytlo rozcestí a s ním také první neshoda: Nahoru, nebo dolů? Většina třídy tvrdila, že „se stejně jde na Svinec, tak proč jít dolů, když pak stejně půjdeme nahoru“. Druhá skupinka byla názoru opačného. První skupinka potom sbíhala sjezdovku dolů, abychom následně všichni znovu vyšplhali nahoru… Celý den byl ve znamení her, jejichž cílem bylo, abychom se navzájem poznali, naučili se navzájem si důvěřovat a fungovat jako tým. Večer, během představování nových živočišných druhů (vědecká konference), ovšem vypukl poplach. Jedovatý plyn nás dostihl. Běželi jsme lesem, překonali několik překážek, vypořádali jsme se s nenadálou stresovou situací a unikli jsme. Přes noc ale začalo pršet a nepřestalo ani ráno, takže jsme museli dopoledne zůstat uvnitř. Tvořili jsme z vejce, papíru, izolepy, špejlí a složky kosmickou loď, schopnou přistání pod balkonem, aniž by vejce bylo zraněno a hráli jsme foukací fotbal. Po obědě jsme se vydali na zpáteční cestu. Byli jsme plni naděje, že zachráníme lidstvo a v kapse jsme nesli předpis na protijed. Dalším bodem programu byl orientační běh budovou gymnázia s následným kreslením mapky. Kdo však chce k budově strefit, musí se také orientovat v samotném Novém Jičíně, a proto jsme se vydali směrem na náměstí s cílem vyřešit šifru a sehnat přísady do protijedu. Bohužel nám jedna důležitá přísada chyběla, takže jsme po tak úmorné snaze lidstvo nezachránili. Hlavní ale je, že my jsme proti jedu imunní a tak můžeme strávit krásné čtyři roky společně a s nadějí, že budou tak skvělé jako ten první týden J . Klára Kubálková, 1. B