Prázdniny utekly jako voda a je tu opět další školní rok. Už se nevracíme do svých starých, pro nás velmi známých, školních lavic, ale do úplně nových. Vybrali jsme si školu na další čtyři roky, snad na další čtyři roky, a proto doufáme, že jsme si vybrali správně. To nám ovšem ukáže až čas :) První týden školy máme všichni za sebou. Když si vzpomenu na pondělí, první den školy, nedá se to srovnat s pátkem. Strašně moc nám pomohl k většímu seznámení adaptační kurz, který jsme strávili v kempu v Hranicích společně s naším třídním učitelem panem Kočím a s třídním zástupcem panem Žemličkou. Dva dny hraní her, soutěžení, povídání si, nebo jen běhání na rychle spěchající vlak nám napomohly k většímu poznání se, a tak si teď nejsme cizí. Ve čtvrtek už nastal normální školní den. Na učení do čtvrté hodiny odpoledne asi nikdo nebyl zvyklý. Čas ale utíkal překvapivě rychle.  Poznáváme naše nové učitele, a tak trochu už víme, co od koho můžeme čekat, a co se naopak bude očekávat od nás.  Začíná nám být jasné, že už to nebude jako na základce, kdy přestávky jsme trávili blbnutím na chodbách, opisováním úkolů od spolužáků, nebo rychle naučením látky, na kterou jsme se doma ani nepodívali. Jsme rádi, za každou nalezenou třídu v bludišti. Ano, v naší nové, velké škole. Nastává nám středoškolský život plný nových a taky krásných zážitků. Mnoho lidí říká, že střední škola je právě nejlepší část života, celkem tomu i věřím. Nepůjde až tak o to, jak náročné učení bude, ani jak přísní budou na nás učitelé. Podle mě spíše bude záležet na tom, jaký  budeme společný kolektiv, jak si dovedeme vzájemně pomáhat, a taky jak se dovedeme bavit. Věřím tomu, že budeme skvělá třída, která zažije spousty báječných zážitků. Víme, že to tady nebudeme mít lehké, že jsme si vybrali těžkou školu, ale my to tady už nějak zvládneme. Učitelé, neradujte se, méně nás už nebude :) Markéta Mutinová, 1.A Z úterý na středu (3.9. - 4.9) se uskutečnil adaptační kurz třídy I. A. Destinace byla ne příliš blízká, a tak jsme se pěkně všichni seskupili před vlakovým nádražím kolem šesté hodiny ranní, směr - Hranice. S příjezdem do Hranic se taky spustil námi tolik neočekávaný déšť, který naštěstí/naneštěstí rychle taky přešel (někteří chtěli místo eventuálního výletu k Hranické propasti a do Hranických lázní raději zůstat v klubovně). Ubytovali jsme se v kempu a před ne zrovna chutným obědem jsme se v klubovně navzájem představili a řekli si o sobě pár věcí. Po zbytek odpoledne jsme hráli hry ala probojování se do kruhu lidí (zřejmě metafora pro obtížnost přidání se a zapadnutí do kolektivu). K večeru jsme se opět sešli v klubovně, abychom ohodnotili obrázky nakreslené v lázních a abychom logicky přemýšleli nad tím, jak všemožně zabalit vajíčko do papíru a špejlí tak, aby se při pádu z prvního patra nerozbilo, nebo jak postavit co nejvyšší a zároveň nejstabilnější věž ze stejného, již zmíněného materiálu. Večerka ve 22 hodin platila asi tak, jako když řeknete malému dítěti, aby na ten kolotoč nelezlo. Následující den jsme se opět vlakem přemístili do Lipníku Nad Bečvou, kde jsme následně dostali rozchod s cílem dostat se ve skupinách na hrad Helfštýn. Na oběd jsme se snad všichni sešli v místní restauraci, kde měl pan kuchař očividný problém s ohříváním knedlíků. Celou cestu jsme měli zdokumentovat fotoaparáty značky Canon a při několika hodinovém rozchodu na hradě jsme měli vytvořit fotopříběh s popisky. Cesta z Helfštýna k autobusové zastávce, ze kterého autobus nakonec ani nejel, byla značně jednodušší, než cesta na Helfštýn. To jsme si ale dokonale vynahradili cestou zpátky do Lipníku (Helfštýn leží v blízké vesnici Týn nad Bečvou). Jelikož nám hrozilo, že vlak nestihneme (kvůli více jak půlhodinovému opoždění způsobeného čekáním na zastávce), jsme šli rychlostí, o které jsme někteří nevěděli, že je vůbec možné jít. Vlak jsme ale stihli a určitě jsme se všichni těšili na nadcházející školní den. Veronika Gajdová, 1.A