Epinal trip jako nikdy předtím

Milujeme Česko, Čechy, česká jídla, české učitele, české spolužáky a vlastně celé prostředí, ve kterém žijeme. Letošní ročník výměnného pobytu v Epinalu se lišil hned v několika věcech: například svou volnou atmosféru, nebo poznáním okolních Evropských států. Ale všechno popořadě. Čtvrtá hodina ranní a pětatřicet minut k tomu. Čtyřiadvacet studentů s kufry nastoupeno a natěšeno na velkou, tři tisíce kilometrů dlouhou cestu. První zastávkou byla Vídeň. Po vystoupení z autobusu jsme se rozběhli na dvouhodinový maraton za poznáním tohoto krásného rakouského města. Stephansdom vybízel na krátkou návštěvu a fotku už z dálky, a stal se tak pro všechny první zastávkou. Blesková prohlídka nákupního ráje Kohlmarkt-Strasse, kafe a Sachr dort na ´frühstück´ a hurá do Linzu. První, náročný, den jsme zakončili večerní procházkou deštivým Salzburgem a poté dlouhým spánkem v luxusním hotelu Ibis. „Dobré ráno! Za deset minut sraz u autobusu!“ Den, na který se všichni těšili. Kolikrát za život se člověk dostane do Lichtenštejnska? A zrovna při Mezinárodním dni muzeí! Se vstupy všude zdarma. Nemuseli jsme o této zemi vědět vůbec nic díky dech beroucí expozici. Kromě celé historie Lichtenštejnska jsme se dostali i na expozici vycpaných zvířat všeho druhu v jejich přirozeném prostředí. Třešničkou na dortu byla interaktivní výstava rozmnožováni zvířat. Plni dojmů jsme se vydali do Curychu. Tam nás překvapilo počasí s příjemnými šestadvaceti stupni a sluníčkem. Díky celosvětově známé hře Geocaching nám netrvalo dlouho projít zajímavá místa. V nedalekém Badenu na nás čekalo ubytování v menším hostelu. Poslední den bez našich korespondentů byl za námi. Já osobně jsem se nejvíce těšil právě na pondělí. V plánu byla totiž, kromě Bernu, Basilej. Švýcarsko je krásné na pohled již z autobusu – kolem čistá příroda, vysoké hory, průzračná voda a všudypřítomné vodopády. Čerstvý horský vzduch se všem podepsal na náladě, kterou se nám skoro v každém městě snažil pokazit déšť. Příjemné a krásné historické město Basilej určitě stojí za návštěvu. Na místních jde vidět, jak jsou na svůj domov hrdí. Dokázal nám to i krátký rozhovor s průvodkyní a tamním knězem. O několik set kilometrů dál se už na nás chystala francouzská strana. Malé občerstvení a uvítání všech členů rodiny. Večeře už čekala na stole. Francouzi mají vždycky na všechno spoustu času. Ať jde o jídlo, přednášky, včasné srazy, nebo o odjezdy. Že jsou Češi lepší organizátoři, a to o hodně, se ukázalo hned ráno následujícího dne u prezentací. Místo původního plánu jsme se ocitli rozděleni na skupinky v několika třídách anglického jazyka epinalského lycea. Anglická fráze „be cool“ nabrala úplně nový rozměr. Zapomněli jsme objednat přivítání na radnici? Be cool. Nemáme průvodce na prohlídku města? Be cool. Prší? Půjdeme místo lanového centra do Carrefouru, be cool. Bohužel se ukázalo, že oproti programu v Česku měl ten jejich chyby. Hned několik. Největší chybou byla, myslím, prezentace pro zástupce města a médií, na kterou jsme úplně zbytečně čekali tři hodiny zavření v učebně. Vše ale nebylo tak zlé. Prožili jsme krásné chvíle s rodinou. Poznali jejich kulturu, zvyky. Ochutnali jídla a vína a navázali přátelství. Prošli jsme historické centrum města Metz, zahráli si bowling a hlavně jsme za ten týden zjistili, jak moc bychom si měli vážit toho, co máme. To, že naše hodiny ve škole jsou k něčemu. To, že naši profesoři dokáží skvěle zorganizovat cokoliv a také to, že i přes to, že jsme neustále s něčím nespokojeni, máme více dovedností do praktického života. Páteční den byl věnován výletu do Paříže. Odjíždělo se už ve čtvrtek o půlnoci. Sedadla a uličky byly rychle zabrány a mohlo se vyrazit. Paříž je krásná vždy, ale když se poštěstí i počasí, je ještě krásnější. „Vstříc Eiffelovce, Mouline Rouge a boulevardu Champs-Elysées!“ Díky několikahodinovému rozchodu jsme stihli projít opravdu snad všechny turistické body a nakoupit plné a těžké tašky oblečení a různých dárečků. Večer na nás opět čekala rodina s posledním rozloučením. Zastávka v Mnichově a celých 750 kilometrů až do Nového Jičína nám zpříjemňoval sám porouchaný autobus. Nikdy nezapomeneme na rychlost jednadvacet kilometrů za hodinu na dálnici D1. Celý zájezd nám dal opravdu mnoho zkušeností a zážitků. Otázkou zůstává, jestli se konkrétně do Epinalu vydáme i příště.

Tom Kubyzňák